|
Čtení na pokračování
Henry Wadsworth Longfellow
Píseň o Hiawatě
do češtiny přeložil Josef Václav Sládek
Tážete se, odkud vzal jsem
tyto pověsti a báje
s doubravin a lesů vůní,
s hustým dýmem vigvamovým,
se šumotem vodopádů,
s častým téhoý povídáním,
s divokými ozvěnami,
jako v horách rachot hromu?
Nuže, slyšte, odpovídám:
Z lesů jsou a ze prérií,
z velkých jezer na severu,
z krajiny jsou odžibvejské,
z krajiny jsou Dakoťanů,
z hor a slatin, mokřin, bažin,
Šušuga kde, bukač, žije
mezi třtinou, rákosinou.
Povídám jen jak jsem slyšel
z úst je pěvce Navadahy,
nejsladšího hudebníka.
Ptáte se, kde Navadaha
divoké ty našel písně,
rozmarné ty našel báje?
Nuže slyšte, odpovídám :
V hnízdech ptačích po lesině,
v doupatech je našel bobra,
v bůvolí je našel stopě,
v skalinatím orla loži.
Všechno mu je ptactvo pělo
v mokřinách a na slatinách
v zasmušilých třasaviskách.
Četovejk je, čejka, pěla,
kachna Mang a husa Vava,
Šušuga je, bukač modrtý,
pěl a chřástal Muškodaza.
Ptáteli se ještě dále:
Kdo to byl ten Navadaha,
povídej o Navadaze?
Na to vaše ptaní přímo
odpovídám v tato slova:
V údolině tavasentské,
v zelením a tichém dolu
šumivých u vodních proudů
bydlil zpěvák Navadaha.
Kolem vísky indiánské
šířila se luka, pole,
trochu dále hvody stály,
samé zpěvné borovice,
tmavé v létě, bílé v zimě,
věčně zpěvné, věčně kvilné.
Ladní tyto vodní proudy
stopovat vám možno dolem
pošumotu v jarní době,
po zelených olších v létě,
bílých mlhách za jeseni,
zatmavených pruzích v zimě.
Tuto pěl o Hiavatě
zpíval píseň Hiavaty,
zázračně jak narodil se,
živ by v postu, na modlení,
žil a trpěl, lopotil se,
aby lidé štastní byli,
aby povznes lid svůj z bídy.
Vy, kdož lnete ku přírodě,
milujete slunce v trávě,
chlad a stíny lesů tmavých
snivý ševel větru v listí,
pršky, sněžnou plískavici,
hukot řek, kdy mocnou hradbou
borových se kmenů valí,
v horských roklách rachot hromu,
jehož zvěny bezečetní
tčepou se jak orli v hnízdech,
vy i těmto naslouchejte
divokým a vzpurnám zvěstem,
písni té o Havatě.
Vy kdož báje milujete
pohádky a písně lidu,
které zvou nás hlas co zdálí
k stanutí a naslouchání
šveholíce jako děti,
rozeznat že člověk neví,
či to píseň, či to slova,
vy tu bajku indianskou
slyšte, píseň Hiavaty.
Vy, jichž srdce prosté, svěží
v přírodu a boha věří,
tuší, každé lidské srdce
v každém věku že je lidským,
že i v prsou divochových
touhy jsou a zápas, boje
k dobru, ač je nechápají,
že ty ruce bezpomocné
ve tmách slepě tápající
dotknou tam se ruky boží,
jež je sílí, vznáší k sobě,
vy to prosté vyprávění
poslyšte o Hiavatě.
Vy, kdož někdy zabloudíte
zelenými kraje luhy
ku zdi staré, mechem šedé,
na mžik se tu zastavíte
zapadlého u hřbitova
zastavíte, zadumáte
nad nápisem zniklým zpoly,
jenž je psán sic neuměle
- beze vzletu, všední slova, -
ale přec, že písně každé
nevýslovným dýše bolem,
nadějí a tklivou dumou
o tom zde a onom světě,
vy ten drsný čtete nápis,
píseń tu o Hiavatě.
|
|
Lákadlo na příště :-)
V příštím čísle se v Taverně budu věnovat jedné skvělé hře. Jmenuje se Warhammer-
Kdo ji nezná ten ji pozná. Zatím je tu malé lákadlo v podobě
krásných obrázků.
|
