Mnoho lidí mě nazývá křečkem. Shromažďuji téměř cokoliv. Od starých knih, přes známky, pohlednice.... až k mé největší sběratelské vášni. A to je sbírání cukrů. Myslím tím malé balené cukry z restaurací a hospod. První cukr, který mám ve sbírce, si dovezli mí rodiče jako suvenýr z Anglie. Další dva jsem získala v Itálii, v jednom tamějším obchodě byla ochutnávka kávy. Moji "hodní" bratři si kávu nevzali, ale cukry ano. V tu chvíli jsem poznala, že to je to, co hledám :-). Konečně začnu sbírat něco, co nikdo jiný nesbírá... Že to však není pravda, jsem zjistila až za rok, kdy v ABC vyšla zprávička o české sběratelce, která jich má něco přes 5000 (kam se na ni hrabu se svými 150 kusy....). Mám hromadu hezkých i těch ne moc příjemných vzpomínek na získávání těchto cukrů. Nejsnáze získané cukry mám samozřejmě z naší republiky.

Stačí si koupit čaj, anebo vám prodají dokonce samotný cukr za 50 haléřů. To v cizině je to horší.... Se školou jsem jela na 16 dní do Anglie. Na zpáteční cestě jsme se stavovali na noc v nějakém malém městečku 50 km od Londýna. Dostali jsme volno, a tak jsme se šli projít. Já jsem narazila na benzinku. Vešla jsem dovnitř, abych se zahřála. Procházela jsem se mezi regály s oleji a náhradními díly do aut, když tu mě upoutal automat na kávu. Docela obyčejný automat jaké máme i u nás. Jenže vedle tohohle ležela krabička plná cukrů. A to ne ledajakých. Byla to vlastně série lesních zvířat. Celá série mohla mít tak 30-40 čísel. Já ji tu našla téměř celou. Ať mě to stojí třeba celou libru, ale tyhle cukry musím mít. Avšak čekala mě ta nejtěžší část. Vysvětlit prodavači, mojí chabou angličtinou, co po něm vlastně chci. Nechápal a nechápal. Začali mu to vysvětlovat i ostatní, kteří sem také přišli... Nakonec jsem to ukecala na dvě kafe (jedno za 30 pencí) a 10 cukrů. No aspoň něco.

A stejně nechápavý byl i hoteliér ve Francii. V Monaku si se mnou také užili. Zatímco všichni koukali po stavebních památkách, já koukala po kavárenských stolcích, a jak někde stály opuštěné hrníčky, už jsem tam byla a hledala cukry....

Opravdu není nad Čechy, Moraváky a Slováky. To jsem zase jednou jela s kamarády na burzu skautských sběratelů do Prahy. Vešli jsme do budovy a hledali ty správné dveře. Samozřejmě jsme je na poprvé vůbec nenašli. Místo toho jsme se dostali na burzu Sběratelů kuriozit (momentálně se chystám, už celé 2 měsíce, že jim napíšu). Já se tam potom, co jsem si prošla skautskou burzu, vrátila a od jednoho sběratele jsem si několik cukrů koupila. Nejdražší stál 10 korun českých, za to je však až z Izraele. Jiný postarší pán mi jich dokonce několik dal zadarmo.